Domů » REPORTY » TĚŽKÁ PRÁCE DOMESTIKA

TĚŽKÁ PRÁCE DOMESTIKA

Čvn 13, 2020
Publikoval:
297 přečtení
6. 6. 2020 | JARNÍ PROLOG CC VARNSDORF

Pár dní před závodem se mi ozval MŮJ LÍDR Radek Kučera, že má pro mě konečně nějakou práci, že potřebuje po ose dopravit do Jiřetína na slavnou časovku Jarní Prolog, kterou pořádá komando chrtů – CC Varnsdorf. Tiše jsem kývnul a věděl, že můj čas nastal. Odvezu ho. Rozrazím vzduch. Vezmu na sebe odpovědnost za podporu jeho výsledku. Přinesu oběť jemu i týmu…

Na místo srazu se onoho chladného a vlhkého sobotního rána dostavili i dva zástupci Severních Větrů, naše těžká konkurence, ale zároveň velcí kamarádi – lídr Radek Plechač a jeho věrný domestik Zdeněk Zobal…

Nervozita ze závodu je cítit. Napětí by se dalo krájet. Všichni mlčí, protože vědí, do čeho jdou, ale zároveň je čeká několik neznámých – jednak se přemístíme přes „zakázané území“ saského výběžku skrývajícího tajemné Žitavské hory, jehož hranice je otevřena pouhých pár hodi. A pak je tu trať, trať časovky, která je nová, neznámá, v závodě neotestovaná. Jediné, co víme je, že nás na ní čeká těžký pavé sektor, krátký sjezd a po něm už jen extrémně těžký a prudký výjezd k mlhou zahalené zřícenině hradu Tolštejn, jehož dávná bitevní historie koresponduje s tím, co se pod tímto hradem odehraje dnes.

Vyrážíme tedy ve čtveřici, hluboké pohledy upřené na silnici před námi narušují jen občasné kapky deště padající ze štítků našich čepiček. Nasazuji rozumné tempo, takové, při kterém se můj lídr ideálně rozjíždí, ale zároveň takové, aby zbytek sestavy ztratil dech, přeci jen nejsme z jednoho týmu. Tento týden nejsem v plné formě, takže vidím na budíku, že to pro mě dnes nebude, ale nejsme tu kvůli mně, dnes se obětuju pro Radka a jemu mé tempo vyhovuje, drží se v háku, moc nemluví, připravuje se, šetří energii, je to lídr, takže ví.

Na místo přijíždíme v komfortním čase, přihlašuji nás a pak na krátký čas vyčerpáním usínám, možná je to jen stav mysli, soustředění před závodem, nevím, ale probírám se na startovní čáře. Mám číslo třicet, Radek stojí za mnou s číslem 31, vše je tedy v pořádku. Vnímám jen hlasité dunění v mém hrudníku a Feďovo nekompromisní odpočítávání. Jakmile zaslechnu povel: „JEĎ“, zarážím tretru do pedálu a sprintuju po jiřetínských pavés vstříc vrcholu. Na trati nechávám vše, ale cítím, že to nestačí, i přes vysvlečení do krátkého závodního outfitu mi je horko, „budík“ ukazuje strašidelné hodnoty a tak svůj stařičký Garmin přepínám na obrazovku zobrazující pouze čas, nohy pálí a tuhnou, těžce dýchám. Trať je dlouhá jen něco málo přes dva kilometry, ale trvá to věčnost, i když mi moje osobní časomíra ukazuje pouze jednotky minut. V jedné z prudkých pasáží mě předjíždí Radek a vlévá mi tak do žil novou energii. Když vidím tu explozi wattů v jeho podání, říkám si, že jsem ho do závodu rozjel kvalitně. Blíží se konec stoupání a tak čekám, kdy mě přelétne Ivo Machek, náš druhý lídr, ale o pár vteřin to nestíhá, vejdu se s rozdílem pod dvě minuty. Na to, v jakém jsem stavu, to beru jako úspěch.

Krátké focení na vrcholu a vracíme se zpět k místu vyhlášení. Radek mě dnes žádá o poslední věc, svěřuje mi milou povinnost převzít za něj cenu. Při vyhlášení stoupám na stupínek nejvyšší a užívám si poctu, kterou mi můj lídr udělil. V nohách mi škube, u srdce hřeje a v oku mám slzu dojetí. Pro svého lídra se rád obětuju i příště, odvedu tu tolik potřebnou „špinavou práci“ a budu vědět, že to má smysl, že si mě cení…

Tento příběh je pravda a ať píchnu, jestli jsem vám lhal!

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *