Domů » REPORTY » MALEVIL CUP 2022

MALEVIL CUP 2022

Čvc 25, 2022
Publikoval:
169 přečtení

Letošní Malevil cup zaznamenal jednu z našich nejmenších účastí, ale zároveň jedny z nejlepších výsledků. Měli jsme sice dvě DNF poté, co horké počasí vyčerpalo Šrájův rezervoár sil a předsedova nadváha vyčerpala jeho karbonovou sedlovku, byli oba nuceni ze svých závodů odstoupit, Petr Šrajer z nejdelší trati, předseda Pavel Hobrlant z nejkratší. Od teď ale už jen samá pozitiva a výsledkové jistoty, Ivo Machek dokončil na skvělém 5. místě v kategorii čtyřicátníků na sedmdesátce a pecka největší je vítězství Radka Kučery v kategorii padesátníků na královské trati. Oběma gratulujeme a níže přinášíme postřehy jak Radka a Iva, tak i Pavla…

Radek Kučera:
„Zajet si trať Mistrovství Evropy je výzva, a tak stojím na startovní čáře a čekám na výstřel. Hned od startu jedu jako kdybych jel hodinové XC 🙂 Hned v prvním brdku přetočím budík, po chvíli ještě jednou a na 15 km si z vražedného tempa vystupuji a nechápu proč jsem to udělal. Dál jedu jen na co mám a je mi jasné, že dnešní den si opravdu užiju. Z kopce jedu podělanej, abych se nezválel, ještě se to umocňuje přefoukáním plášťů, no a do kopce se to snažím vyjet, abych nemusel slézt. Drobná frustrace mi velí jet co nejrychleji, abych tuhle 100 km libůstku měl rychle za sebou. Splnil jsem plán neválet se a objet to se ctí. :-)“

Ivo Machek:
„Ve dnech před Malevilem jsem cítil dobré nohy, přeci jen 500 ujetých a 14 kilometrů nastoupaných během předchozího týdenního silničářského opušťáku se Severními Větry v Dolomitech mělo nějaký efekt. Bohužel v den startu jsem se probudul se žiletkami v krku, synkova choroba měla také svůj efekt 😀
Taktika na závod byla jasná, neplýtvat energií, zkusit se svézt s nějakou skupinkou v úvodních hákových pasážích a v lese si jet svoje. S letošními 2500 km byl cíl těch 70 km a 2 km do výšky přežít. Podstatné pro 3,5 hodinový závod je doplňování energie, kapsy jsem měl plné kofeinových energy gelů, hroznového cukru a Big Shock tyčinek, taktéž kofeinových. Zavodňoval jsem už den předem, ráno jsem také 2 litry vypil.
Start proběhl z první řady, vcelku pohodlně jsem se dovezl až do nájezdu do terénu, kam jsem vzhledem ke své aktuální nevyježděnosti radši najel první.  Divná byla jen hodnota tepu stále přes 170, asi důsledek kofeinovo guaránové předstartovní tobolky od Cyklotrenera Hanyho (pozn. tyhle tepy tam pak byly celou dobu, i s kopce…)
V grupě asi 18 lidí jsme dojeli do Rynoltic (asi 10. km), nenechával jsem se vybláznit, a nelepil mezery zbytečnou akcelerací. Ono se to stejně vždycky sjelo.
V nájezdu do lesa jsem si zvolnil a jel svoji údržbu, aby nohy nebolely. Přesto jsem v následujícím výjezdu k Loupežáku dojel a předjel dva soupeře, toho druhého jsem i pohostil z vlastního bidonu. Sjezd od Lvího buku už byl s určitou jistotou, ale bez hrocení. Závod teprve začíná.
Na občerstvovačce na Kristýně čekala žena se synkem, v klidu jsem si zastavil, pozdravil je. Těch deset vteřin za Adámkovu radost určitě stojí (a přichystaný bidon u kamaráda Pepy to vykompenzoval 😀).
Výjezd na Popovku proběhl v poklidném tempu, přesto už nohy avizovaly náznaky křečí. No potěš koště, ještě nejsem ani v půlce 😮
Rozumně, rozumně, to byla jasná taktika do dalších kilometrů. Zezadu se přiblížili další jezdci, nechal jsem je jet a klidnou pasáž po občerstvovačce v Petrovicích jel vyloženě odpočinkově, kopce teprve přijdou.
Taktika se osvědčila, v mém oblíbeném NDR už jsem jel normálně, žádné propadání se pořadím se nekonalo. I z těch techničtějších sjezdů to hezky jelo. Přes velmi zodpovědné zavodňování a gelování si délka závodu začala vybírat svou daň. Heidelberg byl ještě v pohodě, ale ve výjezdu z Oybina už mi nohy cukaly jak pod elektrickým proudem. Ale pořád se dalo jet, receptem bylo točit plynule lehké převody a aktuálně křečujícím svalům trochu polevit. Čti když je křeč v levé, šlapu pravou.
Říkám si: Sjezdíček u zábradlí v Hainu, a teď jen technický výjezd z Hainu, pak Hvozd a hotovo. Velký omyl!! Na trasu závodu jsem nekoukal, a tak mě trať směřující zpět do Oybina dost pŕekvapila. Křeče na chvíli polevily, sjezdík jsem absolvoval dokonce v osobním rekordu. Pak nastalo peklo v podobě výjezdu ke skokanským můstkům a dál nad Hain. Zaplať pánbůh za můj mikropřevodníček s 30 zuby, přežil jsem, byť mě křeč v závěru už nad asfaltkou donutila stát se pěším turistou. Transfer pod výjezd na Hvozd byl ve znamení lehoučkého točení nohou, páté dávky kofeinového gelu a poctivého pití.
Hvozd jsem absolvoval bez zásadních potíží (křeče stále dovolovaly jízdu, hlavně neudělat trhavý pohyb). V závěru mě kdosi dojel, hrozně sípal, nicméně v následujícím sjezdu jsem to trochu pustil a dole na Hainské občerstvovačce i přes potřebné doplnění bidonu za mnou nikdo nebyl.
Teď to nepodělej Ivo, vyčítal by sis to. Takže jsem prolétl úsek k Babiččinu odpočinku v dalším osobáčku. Hezky to jelo až k závěrečným brdkům před cílem, ale pak. Au! Ty vado, to bylo jak když kousne pes!! A co čert nechtěl, stejná křeč i v druhé noze! Ne, teď néé!!! Opatrně slézám a vycházkovým tempem se drápu nahoru, strašně, fakt hrozně moc to bolí. Za sebou někde dole zase slyším stejné sípání jako na Hvozdu, naštěstí už jsem na začátku závěrečného sjezdíku, následuje cíl a 5. místo uhájeno o luxusních 20 vteřin (ty křeče jsem asi neměl jen já…).
Oukej, 5. flek v katce a 17. celkově z 73./203.? Tak to jako fotřík od rodiny beru, to mě ani ve snu nenapadlo, fakt mám obrovskou radost. Ještě to do Kovošrotu není 😀 A v cíli se setkávám S Ráďou Kučerou, spousta skromných komentářů, jak to nejelo, sešitá ruka bolela a pak z něj vylezlo, že vyhrál svou kategorii padesátníků na královské stovce!!! Je to démon.“

Pavel Hobrlant:
„DAS MATERIALPECH
Malevil Cup je velký závod, které já moc nemusím, ale naproti tomu je to „náš“ domácí závod, kde jsem, kdysi, před mnoha lety, začínal se závoděním a rád se sem vracím. Má hrozně pěknou trať, kde je nejen skvělé závodit, ale třeba i jen zafandit a pokoukat na profíky, jak to hrnou v brutálním tempu. Vyzkoušel jsem už všechny její podoby, ale poslední dva roky zkouším vyhrát nejkratší variantu. No ano, samozřejmě, že vyhrát, proč jinak bych závodil, že? 😊
Po Podralsku jsem se cítil celý týden hodně zatažený, dokonce tak moc, že jsem obětoval časovku na Slovanku a přišel tak o pódium v mutantech, abych zregeneroval právě na sobotní Malevil. Ještě v pátek jsem řešil nechuť startovat, nebylo mi dobře, všechno mě bolelo a padla na mě nějaká depka. S tím se samozřejmě nejlíp bojuje v centru závodu, takže jsme se s rodinou vydali do Jablonného, přihlásit mě do závodu a nasávat atmosféru doprovodného kulturního programu. Tím se mi nálada trochu zlepšila… a taky tím, že jsem opět držel v rukách něco, co můžu připnout na řídítka – pěkné startovní numero 3123… a taky tou zmrzlinou, co jsem spolknul v místní cukrárně…
V sobotu jsem vyrazil už sám, bez rodiny, abych byl soustředěný na závod. Všechno šlo hladce, jasně vybitý Garmin nepočítám, to je můj standard, ale nohy se točily hladce, kolena nevrzala, a tak jsem se po prohlídce pozměněného cíle vydal na start. Tam už zevloval Jan Maty Matoušek, se kterým jsem opět založil první lajnu, abychom předčasně ukončili rozjíždění našich soupeřů a strachem z možné ztráty startovní pozice je motivovali k postavení se na start. Vysvětlil jsem Matymu mou taktiku, že právě on je můj „man-to-beat“ a že si ho nejdřív očíhnu zezadu, abych si ho následně povodil po trati a těsně před Hadovkou mu drtivým nástupem ukážu, že dnes je pouhým číslem dva! Po startu jsme vypálili vpřed a já udělal, jak jsem slíbil, vyklidil jsem pozice a čelo si hlídal pěkně zezadu. Vloni jsem právě tady udělal taktickou chybu a ve snaze být zachycen na videu, které ale nevzniklo, jsem se vystřílel ještě v Jablonném. Letos jsem zachoval úspornější rozložení sil, aby se nohy kvalitně roztočily, a to se podařilo, do terénu jsem najížděl na velmi slušné pozici a první, zhruba čtyřkilometrový segment na Stravě zajel o půl minuty rychleji než před rokem! Takže nohy dobrý, s dechem to v tom prachu nebylo úplně ono, ale zatím jsem nevadnul, takže taky dobrý. Bohužel, zrovna ve chvíli, kdy už jsem se dostavál do varu a začínal mít Matyho na lopatě, ozvalo se křupnutí pod zadkem… „Sakra, praskla mi prdel“, říkal jsem si. Ale ne, je to horší, praskla mi sedlovka, sedlo plandalo, tak to je konec! Musím vzdát! Přece neujedu Matymu ve stoje, to bych mu nemohl udělat. Takže se v nejbližším možném místě klidím z trati…
Po marných pokusech sehnat v Jablonném sedlovku, jsem rozhodčím nahlásil DNF a jel si dát na Malevil jídlo a pití, tedy jediné, co mi za těch 650,- Kč zbylo. Kouknul jsem na dojezd třicítky, kde Maty prohrál ve špurtu (říkal jsem, že je číslo dva) a jel domů za rodinkou, musel jsem dát pusu Julince, za to, jak mi ráno při odjezdu popřála, ať se mi daří. Čert ví, kde by ta sedlovka jinak skončila…“

Kompletní výsledky: https://sportsoft.cz/cs/zavod/results/7083?rid=6639&eventid=1&genderid=1

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *